|
|
Rok se s rokem sešel a Silvestrovský organizační výbor opět začal s významným výrazem ve tvářích a alkoholem v krvi, řešit letošní oslavy konce roku. Že pojedem k otci Mariánovi do Police, jsme věděli již dávno. Že Lída jede zpívat na Noc na Karlštejně, jsme se dozvěděli také předem. Nicméně konečný počet Silvestrchtivých spolčařů směřujících do Police jsme začali zjišťovat až cestou. Letos krásně a pěkně – autobusem.
11:18 – čas T. Robusní autobus Mercedes-Benz vyráží z kosteleckého autobusového nádraží směr Hronov v počtu čtyř, šesti, v Horňáku pak sedmi osob. Dovolte mi abych hned v úvodu odbočil a podotkl, že exkurze konané autobusem měli bychom konat častěji, neb někteří z nás, zvyklí jen „skákat na koně“ či žebřiňák, nedokáží vystoupit z busu, aniž by si něco nezašpinili). Kolem dvanácté již směřují naše kroky do přívětivé restaurace Na Mýtě, kde se o nás stará vtipný personál (Karel by mohl vyprávět), servírujíc nám nejčastěji těstoviny, pak taky svíčkovou a česnečku „pro naši nejmenší“ (s Terezkou se nevím proč cestou z restaurace nikdo nechtěl bavit :D). Odtud s bágly na zádech a cestou před námi směřujeme přes Music Hall Zvěřina do útrob města Police nad Metují. Cestou neopomíjíme zhodnotit a vyzkoušet ta nejexkluzivnější čurací panoramatická místa s dalekým doletem.
Naše první polické vlastivědné kroky, jak jinak, směřují do místního diskontu. O několik desítek minut déle již s košíkem (a jogurty za 2,90 Kč – je to ještě jogurt?) parkujeme v klášterním průjezdu, kde nás o chvilku déle vítá náš hostitel – otec Marián.
Po chvilce vypravování a další chvilce argumentačně vyostřeného dohadování, jali se hoši rovnou začít Vojtovou geniálně-podivnou hru, co vůbec není jako Dostihy a nechá se hrát klidně několik stovek dní, neb při troše šikovnosti a podnikavém duchu, nemá konce. Děvčata však pohrdla vysokými inteligenčními a časovými nároky této obchodně-tunelářské simulace, a tak se raději odebrala na výstavu Betlémů. Pak si založila povídací kroužek, jejímž hlavním programem, jak jsem pochopil, bylo psát žalostné SMSky Janě.
Před večeří (to jsme již byli v klášteře v plném počtu) ještě mužskou část čekala zábavná honička s košíkem při další návštěvně zdejšího supermarketu. Hořčici a chleba jsme tedy nakonec dohonili, ale dalo to.
Spočosilvestry se klasicky neobejdou bez vražd, mordů a násilností všeho druhu vůbec. Neobešlo se bez nich ani mytí nádobí, které jsme pak raději nahradili hrou Na vraha. Nutno podotknout, že najít detektivovi vraha zdálo se nakonec jednodušší než vrahovi oběti na zabíjení, neb se většina obětí snažila přirozeně splynout se stoly nebo zdmi místnosti. Mimo jiné byla vyhlášena z minulého Silvestra již známá „Maarova zabíjecí soutěž“. Uvedena byla také Michalova hra „na klipy“. Hráli jsme samozřejmě i náročnější hry – jako třebas Osobnosti. Copak o to, poznat Miladu Horákovou, Jiřího Paroubka, Josefa Ladu nebo Císaře Claudia Nera pro nás nebyl žádný oříšek, obzvláště, máte-li mezi sebou takové přeborníky, jakými je bezpochyby Terezka. Nicméně i pro ni byl téměř nepřekonatelným oříškem občan zvaný „Braha“, na kterém si i ona málem, jak se říká, vylámala zuby.
První den jsme stylově zakončili promítáním filmu Tima Burtona: Big Fish. Velká ryba nás provázela až do pozdních nočních hodin a její skrytá sdělení nám i po skončení tak trochu nedala spát.
Všichni víme, že brzké vstávání je spolčočlenům téměř zapovězeno. Ba co více, tohoto charismatu si velice vážíme a každým rokem pilujeme lenošení až k dokonalosti. Nu což, ranní rozjezd byl poněkud zdlouhavější. Běh na autobus směřující na Pěkov nám však chvíle stresu, myslím, dostatečně vynahradil. Z Pěkova jsme si vyšlápli nejen na Hvězdu, nýbrž i na spoustu záškodníků a provokatérů. Množství lokálních bitek, záškodnických akcí, promyšlených útoků, odvetných manévrů, rvaček, násilností, obranných úprků a nespravedlivých trestání nachází za přítomnosti sněhu na našich výletech pokaždé své místo. Nevím jak vy, ale já měl sníh nejen na hlavě, za krkem a v botách, ale i v nohavicích, kapsách, uších, pusu, nos a trenýrky nevyjímaje. Dost se divím, že po nás vůbec nějaký sníh v krajině zůstal. Nutno doplnit, že mnoho psů zajícova smrt, obzvláště, je-li zajíc bezbranný a stíhaný naprosto nespravedlivě, jak tomu (téměř) ve všech případech opravdu bylo. Kdo nevěří ať tam běží nebo se může zeptat Káti, která všechno ráda musí uznat a chudáky politovat. Mimochodem skutečnost, že prchající zajíc občas políbí zemi dobrovolně a bez vnějšího přičinění jen dokazuje zlovůli, kterážto se nepochybně nemine odpovídající odplatou! Kdo jinému jámu - já mu. Ale to už bude pozdě chodit se džbánem pro vodu! Jedinou polehčující okolností v celé kauze budiž skutečnost, že psi jaksi neměli do čeho hrábnout, když nám mlha tak nějak vypnula panoramata.
Zpět do kláštera doklouzali jsme se téměř o hodinu nad plán – nebo pod plán – no prostě dřív. Káťa, která mezitím pořádala soukromou exkurzi do práce, nám uvařila teplou polívku a pak jsme rychle chvátali na mši, kterou jsme sem-tam doplnili zpěvem koled z kůru. Nechyběla exkurze po kostele a hlavně důkladné prozkoumání kývajícího andělíčka. Vojta zjistil, že andělíček umí kývat i bez vhození mince, kterážto skutečnost mu očividně zvedla náladu. V sedm na nás čekal ohňostroj. Plni zážitků, ale i různých papírků, střelného prachu a načuchlí čoudem jali jsme se připravovat slavnostní silvestrovskou tabuli, jejímž hlavním chodem byla polská bílá klobása z darů otce Mariána.
Po večeři jsme hráli hudební klipy (viz videa) a následně jsme šli strašit do kláštera (mezitím cyklus primitivních tanců a her, aspoň jak jsem pochopil z dochovaného videa).
Hrůzostrašné chvilky s podivínským klíčníkem a místním zesnulým opatem otřásaly klášterními zdmi a naší psychikou natolik, že jsme do půlnoci již nic dalšího nestihli. Doteď dumám, kdo se koho bál víc – zda poutníci mnichů či naopak. Kdo uteče vyhraje a tak, poutníci ztvrdíce podpisy převzetí pokladu na toaletní papír, mniši zbavíce se všech strašidelných propriet (obzvláště podivného hlasu), běželi do kostela, kde pro nás otec Marian připravil půlnoční pobožnost. Následovala naprosto úžasná a tajuplná exkurze do klášterního sklepení. Nový rok dále pokračoval obvyklým přípitkem, povídáním, hrou „Na vyžírky“ a další inteligenční hrou, kterou bych nazval „Co to děláme?“. Jejím hlavním tématem se nakonec stalo dohadování, kdo je a kdo není „blbec“ a nejsem si jistý, zda jsme se nakonec všichni úplně shodli ;-)
Brzké vstáváníčko, mše v promrzlém kostele, balení, uklízení, Janička a její náladička nebo optimistické zvolání „A šťastně je dovez!“. Jó, všechno to bylo fajné…
- Jak patrno, ani letošního Silvestra se nenašel čas na hru Člověče ba ani na Mafiány či připravovaný AZ kvíz (musím přiznat, že v mém případě by šlo o AZ fiasko, neb latinsky žaludek na D bych nedal ani náhodou).
Kouzelník letos také nepřišel. Ne, že by nechtěl nebo neměl dostatek času či neuvěřitelných, magií prodchnutých, fíglů. Proslýchá se, že se stal další krvavou obětí místního zlého mnicha, jemuž letos bohužel unikli všichni poutníci. Jiní se domnívají, že umrzl pod sněhem ve skalách u Hvězdy po tom, co Terezka neprozřetelně „vzala za větev“. Ale to víte, lidi toho namluvěj…
- Své završení měla také „Maarova vypečená hra“. Vyhrál ji, jak se dalo z názvu očekávat, značně falešně zpívající zabiják Maara. Vytouženou odměnu – dost drsný tričko – tedy mimo očekávání získala poslední zabitá Káťa. Mno, každý si do hrobu bereme něco jiného, že. Nutno podotknout, že první obětí jsem se stal já a tudíž bych za své prvenství taky zasloužil nějakou tu odměnu (obzvláště po tom, co všechno jsem letos na Silvestru byl nucen vytrpět a to vůbec nejsem žádnej ženáč!).
Také nutno dodat, že Vojta sice nemá alkoholoměřič jako otec Marián, zato má manželku ;-)
Celkem přijelo devět spolčočlenů, z toho slovy pět mužů a čtyři ženy. Převaha mužů jen dokazuje zvěsti o tom „silnějším pohlaví“. Jmenovitě tedy: Terezka, Jana, Lucka, Káťa, Maara, Vojta, Michal, Karel alias Víťa a Vráťa. Takže vlastně, s Karlem, rovných deset.
Na závěr předlouhé recenze je třeba připomenout úkol recenzenta: jasně a objektivně hodnotit, posoudit a ocenit. Oslavné ódy, které si letošní Silvestr více než kdy jindy zaslouží, si rád nechám na soukromé rozhovory, protože to se psaním snad ani nedá vyjádřit ;-)
Naprosto objektivně a zdlouhavě recenzoval wrata
Stránku si právě čte 1 člobrda. | administrace
sesmolil Vratislav Ansorge 2003 - 2026